|
Poezie z konce minulého tisíciletí:
Já mnohdy rozhořčením rozohněn
běduji nad hloupostí světa
kde o pravdu se nestojí
kde blbost mocně vzkvétá.
Já hněvem hořím spravedlivým
a pravdivý je výraz můj.
Však poznovu se vždycky divím
když v sobě najdu stejný hnůj.
Však je-li člověk celý svět
tak to snad ani jinak nejde.
Teprv až v sobě ten hnůj vykydám
tak to i venku v světě přejde.
|